Má tvorba-básně, příběhy, obrázky

Věštkyně a dvě velká světl

15. června 2015 v 19:21 | Ema:)
Dnes je den jako každý jný. pondělní odpoledne plné slunce a tepla. Jmenuji se Kristýna, je mi dvacet let a zatím hledám práci, nebo alespoň brigádu, ale neúspěšně. pomáhám lidem, ale nevydělávám si tím. Vykládám jim totiž karty a věštím budoucnost. Nejsem cikánka a nejsem chudá a hlavně nelžu.

Na stůl pokládám další čtyř karty, otočím je a prohlédnu si je. "Milá slečno, že vy máte nějaké problémy s žaludkem?" zeptám se. "Jak to víte?" nechápe hnědovlasá dívky sedící naproti mě. "Pomocí karet." mrknu na ni. Z ostatních karet jí potom řeknu, co ji čeká a ona odejde. Žádněho dalšího zákazníka nečekám a pomalu se začínám nudit. Chvíli přejíždím po bocích karet, potom balíček položím a vykloním se z okna svého malého domečku. Je teplo a vzduch je vlhký, ani lísteček se nepohne a tak je pro mě snadné, zahlédnout postavu, která e ke mě blíží. "To je zvláštní..." pomyslím si a otevřu diář, jestli jsem na nějakého zákazníka nezapomněla, ale opravdu už nikdo přijít nemá. Zrovna nemám chuť, věštit z karet, proto mě nepotěší, kdyžn na můj zvonek onen návštěvník zazvoní. "Dobrý den, pane...paní..." zakoktám se a následně se celá roztřeu, když otevřu dveře osobě, která nemá obličej. "Neděste se, slečno." zachraptí postava a přiloží si šedý prst tam, kde by měla mít ústa. "Kdo jste?!" ptám se a snažím se, zavřít dveře. "To není důležité, chci, abyste m něco vyvěštila." řekne ta osoba a bez pozvání vkročí do místnosti. "Ale potom půjdete!" křiknu za ní do pracovny, kde už sedí.

Vytáhnu balíček karet, zamíchám ho a zeptám se: "Tak co chcete vyvěštit?" "Vaši budouctnost" odpoví osoba. "Prosím?" nechápu a osoba to zopakuje. "Proč?" Záhadný návštěvník jen řekne: "Dělejte, co vám povídám. Jsme smrt. Pokud nechcete, abych si odved vás, musíte se vyhnout nebezpečí." Začnu horlivě vykládat karty a listovat v knize, co která přesně znamená. Zvednu oči od karet, ale Smrt už tam není. Nějak mě to po pravdě nezatěžuje a já se věnuji kartám. Než si ale stihnu vyvodit nějaký závěr, zazvoní mi telefon. Zvednu ho. "Kristýno, představ si, že alex pořádá párty! Rychůle pojeď k němu, už jsme tu s Nikolou a Michalou!" oznamuje vzrušeně má kamarádka Hanka. "Hned jsem tam!" zajásám, smetu karty ze stolu a jedním svižným pohybem je dám do krabičky.
.....................................................................................................................................................................

Jsem opilá. A to pořádně. Je tma, už je zima a motá se mi hlava. Jdu k autu, nerozhlížím se. najednou uvidím dvě světla, která se ke mě blíží. Místo toho, abych utekla, se zastavím a zírám na ně. Najednou uslyším, jak auto brzdí, ale je pozdě. Před očima mi projede mých dvacet let života a já padám a padám a padám.

Zase stojí přede mnou. Smrt. "Nepoučila jsi se." řekne mi chraplavě. Rozhlédnu se, ale vidím jen Smrt. Smrt všude kolem mě. "Měla jsem se podívat na ty karty." hlesnu a v krv už nemám ani známku alkoholu. "Ano, to tedy měla." přikývne smrt. "Ale byla jsi za život moc hodná. Zadarmo jsi lidem věštila budoucnost. pomáhala js charitám a dělala spoustu jiných dobročnných věcí. Protestovala proti zabíjení zvířat, byla js hodná na lidi. A proto ti dávám ještě jednu šanci. Teď se vrátí čas, ty před tím autem utečeš, ano?" chraptí Smrt. "Já...Já děkuju." řeknu a zavřu oči.

Vidím dvě světla a vm, co mi říkala Smrt. "Ostatní takovou šanc neměli, proč bych ji měla mt já?" přemýšlím. A zase je pozdě. "Neponaučitelná." konstatuje smrt a luskne prstem.

Porodní sestry volají: "Je to holčička!" a já se poprvé nadechnu. Můžu jen křičet. A taky křičím pořádně. Vzpomínám si na ta dvě velká světla...

Není to o ničem, ztrácí to jakoukoli pointu, příběh, děj a já nevím co ještě... Ale snad se líbila tahle povídka...

Černobílý svět

29. května 2015 v 12:30 | Ema:)
Píše se rok 3030. Já spolu s dvěmi stovkami jiných lidí jsme poslední svého druhu. Máme vyhrazeno jedno místo na Zemi a to je místo původní České republiky, kde jsou i poslední stromy, zvínata, rostliny, knihy a hlavně kyslík, který jnde na planetě není. Světu vládnou stroje, neexistují barvy, vše je jen černé nebo bílé.

Kdykoli se podívám skrz mnífe, které nás dělí od černobílého světa, vidím jen stroje, roboty a jiné naše věznitele. Kdyby sen podanilo utéct něčemu, co není černobílé, do černobílého světa, byla by to jeho smrt.

Cokoli červeného, modrého, zeleného, flutého či jinak barevného musí být zabitok, nebo dáno do zajetí. Právě jsem si všimnul černobílé kočky. Jaké ta má štěstí, fe se můfe pohybovat, kde chce a pitom je fivá!

Ano, nepíše mi písmeno Z s háčkem a mofná ještě nějaké jiné, nemůfu za to:D

básnička nebásnička bez názvu

20. května 2015 v 15:48
Mé srdce neúplné je,
mé oči vodopád slz zaleje,
má ústa okusí tu chuť těch hořkých slz,
které kapou a stékají po mých bledých tvářích.

Jak šípy zabodnou ty pocity své jedové hroty do mého srdce.
a krev odkapává na zem při procházce po hřbitově.
jen tak bloumám tam a zpět a nevím, do čeho bych kopla.

Jenom ty pocity i mysl ovládají i mé srdce a pomalu mi šednou vlasy.
šednou mi i oči a šednou mi rty a šedne mi mysl a hlavně srdce.
a šedne mi kůže, kdo za to může, kdo mi pomůže a kdo to přemůže? To nikdo vědět nemůže.

a myšlenky černé mi obalují mozek a slova temná odkapávají z jazyka.
a temnotu v mé mysly asi těžko někdo zařká.
a temnota mi klíčí na hlavě, temnota obaluje mě.

je to smutek? ale proč?
jáý to řeknu:
skutek utek. ten pocit je jako nemoc

stýská se mi, kamarádko

19. května 2015 v 19:18
Stýská se mi, kamarádko, stáská se mi moc.
Nevím co se ti stalo, chci ti na pomoc.
Stýská se mi tolik, vždyť víš.
Měli jsme si tolk toho co říct.

Doufám, že se uvidíme teď anebo za pět let.
Nic s tím ennadělám, dál pokračuje svět.
Nevím kde jsi, nevím jak ti je.
Nevím, zda t svítí slunce, či lje.

Ta písmena a nadpisy, čekají na tebe.
Nevím kde jsi a zda se na tě štěst směje.
Nemám tvou fotku a ty mou též.
Celá ta pomatenost je jedna velká lež.

Kde asi bydlíš, jak vypadáš?
Já nevím, jestli vždy do měkkého dopadáš.
Telepatie tak dobře nefunguje, vždyť to vidíš.
Nefunguje tak dobře, nevím zda js veselá, č se nudíš.

Na co myslíš, nač vzpomínáš,
naše zážitky už zapomnáš?
Proč jsi zmizela a kam?
Ať je to, kde to je, JDU TAM!

Nebo jsi odešla a nechtěla an rozloučit se?
Ne, prosím, jen tohe ne.
Virtuální realita spojuje nás se světem,
zároveň oddaluje od všech nadějných světel.

Snad se ještě uvdíme, kamarádko má.
Já si smutnou melodii vždy prospěvovala.
Ty si zpívej vesele, raduj se a buď šťastná.
Přeju ti to, kamarádko. A nejsem na tebe naštvaná.

Snad se ještě někdy uvidíme. Stýská se mi po tvých smajlcích, tvém stylu psaní. Nepsali jsme si tak dlouho...

Em
 
 

Reklama