Zápisník 2015

Něco jako přiznání.

7. června 2015 v 20:52 | Ema:)
Víte, jsem mimo.
Měla bych se začít bavit s lidmi kolem sebe? Moje sebedůvěra je mínus padesát. Jo, už kvůli tomu, že se mi smějí že mi nic pořádně nejde, nemám kamarády (nebo jen ty, na které si za rok ani nevzpomenu) a to vše se se mnu vleče.
Kdybych věděla, jaká hudba se mi líbí, co mám ráda za barvy, kdo vlastně jsem, bylo by to snažší. Ale já jsem se asi narodila v jiném těle, protože to, co na mě čumí ze zrcadla, neksem já. Já vypadám jinak, nejsem blonďatá, nejsem to já.
už dva roky se snažím, být neviditelná. Před dvěma lety mě začali šikanovat. Už se to zlepšilo, ale stále slýcháp posměšky, narážky na svůj vzhled, koníčky, známky, IQ(něco kolem 118 podle testů na internetu)... Aspoň už mi neničí věci.

Mám jeden nevyřešený konflikt už od minulé zimi. Je to složitější, ale ve skratce jsem byla potrestána za to, co jsem neudělala a svedl to na mě někdo, komu jsem věřila. Od té doby jsem nedůvěřivá. Málem jsem kvůli tomu tupci byla vyhozena ze školy a k tomu mě zmlátila deváťačka. Vleče se to se mnou dodnes.

Jsme jiná, nepřipadám si ani jako člověk. Měla jsem nějaké rodinné problémy, párkrát uvažovala nad sebevaždou. Začala jsem se řezat, ale už uje to lepší. Jizvev mám jen pět a skoro už nejsou vidět. Taková srabárna!

Já nevím proč, ale vidím svůj život divně. Vidím spousty životů, tenhle je jen jeden z nich, bezvýznamný. Ani nevím, co to je.

Teď pracuju na něčem, co by mé postavení nadobro změnilo. A já nevím, jestli jsem připravená, mluvit s lidma. Není to o mluvení, je to o něčem jiném, ale nevyhnu se tomu. Spousta lidí by znala mou tvář... Ale já vím, že musím udělat krok v před. Nemůžu se dočkat, až vám budu moct říct, oč jde. Plánuji to někdy na konec prvního pololetí, až budu po prázdninách na jiné škole, ale možná dřív. Je s tím práce, ale rodina mě podporuje.

Třeba budu v tom, o čem jsem mluvila, dobrá, uvidíííme.
-............................................
Třeba ty hodiny pláče vystřídá úsměv.
Ve škole nejsem jen tichá a uzavřená holka, občas musím být šašek. Někde platí, že ten, kdo není zajímavý, ten je neviditelný a neoblíbený. A někde platí, že ten, kdo je uzavřený, je otloukánek. Proto jsem někde šašek, jindy uzavřená, jak se mi to hodí. Zatím se úspěšně půk roku vyhýbám zmlácení, gratuluju si. Ale teď je zase jeden problém a možná se to bez monoklu neobejde, ale co, ono to pak zmizí. aspoň mi už neničí věci, tí se uklidňuju.

Ani nevíte, jak jsem se napsáním tohohle článku uklidnila. Až budu starší, při troše štěstéí se odstěhuju a budu dělat to, co mě baví. Jim už to ví. Teď utéct nemůžu, to mi řekl, vždyď bych zmrzla a hledali by mě policajti. A navíc by se mi stýskalo, to přiznávám. Ale dlouho si už nadávat nenechám. Až zjistím, kdo jsem, ukážu to všem, kteří e mi smáli.
Vytřu jim zraky, to co chystám, to by oni nezvládli. Už maximálně půl roku a...:D BUM

Em.......

6.června 2015

5. června 2015 v 19:32 | Ema:)
Vysvědčení se blíží, čtyřka z matky taky. Za poslední týden jsem přinesla víc jak tři známky 3-5 z matiky a asi tři čtyřky nebo pětky z dějáku, nebo z čeho, takže se mám fakt báječně.

Víte co, mně ta matika k životu prospěšná nebude. Chci psát knihy, chtěla bych být polcistkou, takže mám vlastně stanovené cíle. A o matice tam nic není. Děják se doučím, ten potřebovat budu, jen mě nebaví, poznávat svět z učebnic. Jsou nepřehledné, nevíc mám takový zlozvyk: co nevidím, na to nevěřím. Už jen ty kecy, co nám říkají o planetách na biologii. Zemský jádro. Cha!Usmívající se

Tenhle měsíc bude fakt povedenej, vysvědšení, blbý známky, akademie.... Ještě se musím doučit písničku od Beatles, tak tak,... Čeekají mě čtyři písemky, ale to se našprtám o víkendu, včera jsem byla vzhůru do půlnoci a učila se a ráno jsem byla tak mrtvá, že jsem nakonec přinesla další kuli z matiky.:D

Budu měnit školu a nevím, jestli mě přjmou. Nejen na tu školu, ale mezi sebe. S těží udělám kotoul, nepřeskočím kozu, neumím hrát vybiku, fotbal a an mě to nebaví, nemám ráda soutěže a proto se v nich nesnažím. Jedna z vlastností, která mi chybí, je soutěživost. Vemte si to - jsem poslední z našeho družstva na hřišti, můžu to vyhrát, ale schválně se nechám vybít. Prostě nemám chuť, působit ostatním smutek z prohry. Vím, jaké to je, prohrávat. Byla jsem smutná, dokud jsem nepochopila, že mé postavení ve společnosti je podřadné a já mám tu čest, nechat ostatní, radovat se z výhry. Jo, je to divné, vím.
Tak to je vše, asi.

Em:D
 
 

Reklama